Titulek by se mohl zdát být nadpisem o nějaké pěkně „nadupané káře" v motoristickém časopise. Článek je samozřejmě o koních, o chovu norika muráňského typu z Dobšiné a z Velkej Lúky na Muráni (SK), kde jich mají právě stodevadesát... Tito Muráňci evidentně „nadupaní" jsou, vždyť jsou vyšlechtěni do tahu a pro práci v lese. Nepíšeme o nich poprvé, ale teď se zaměříme na způsob, jakým je toto výkonné, poslušné a odolné plemeno odchováváno od narození do prodeje majiteli ve 4 letech a také na to, jak se srovnává mnoho desítek hřebců na jednom místě nebo dokonce v jedné ohradě!

Norik muráňského typu

Počátečním dávným úmyslem dnes výsledného plemene norika muráňského typu byly - jako u mnohých jiných plemen koní - armádní snahy o vyšlechtění koně pro vlastní specifické potřeby. V současné době se jedná o precizně „cizelované" tažné pracovní plemeno, od roku 1997 chované v uznaném chráněném chovu s vlastním genofondem. Muráňský norik je poněkud nižší než norik standardní, což vede k lepší pohyblivosti v porostu a „v hoře". Chov je, jako významná aktivita ve vlastním chovu chladnokrevných koní, ekonomicky dotován státním podnikem Lesy Slovenské republiky.

Odchov se odehrává ve dvou základních lokalitách, propojených cyklickým systémem přesunu koní. Současné stodevadesátihlavé stádo je umístěno postupně v Dobšiné a na Velkej Lúke pod hradem Muráň. Obě lokality, nepříliš vzdálené od sebe, jsou v nádherné, svobodné a rozmanité krajině slovenského Rudohoří. Lokalita, terén i nadmořská výška dávají mnoho možností k přirozenému pohybu, ke kvalitnímu terénnímu tréninku i vybudování odolnosti koně.

Od hříběte po nástup do práce

Hříbata se rodí v Dobšiné v rozmezí března až června. Tady prožijí období s matkou a ostatními, střídavě jak ve společné maštali, tak na pastvině. V listopadu jsou všechna odstavena a odcházejí na Velkú Lúku na Muráň. Do dubna jsou obě pohlaví spolu, pak se oddělí mladé kobyly, které se vrací zpátky do Dobšiné a jsou zařazeny do stáda mladých kobylek na pastvinku. Hřebečci zůstávají na Velkej Lúke a začlení se do stáda hřebců. Podle počasí zde v drsných horách - v dubnu nebo květnu všichni hřebci přecházejí na volné neohrazené pastviny do hor, kde zůstávají do konce podzimu i se svými pastevci. Pak se cyklus, se zařazením nových mladých koní, opakuje. Kobyla zůstává samozřejmě kobylou, u hřebce se ve třetím roce rozhoduje, zda zůstane hřebcem a bude působit v chovu, nebo se vykastruje a bude určen pro prodej. Špičkoví chovní hřebci jsou právě tři. Mezi 3. a 4. rokem všichni koně procházejí základním tréninkem, který trvá intenzívně minimálně 3 měsíce. Mladé zvíře před prodejem dělá zkoušky a nový majitel je - vedle předvedení všech schopností koně - poučen, že mladé zvíře není určeno k plné práci a zátěži. Není to jen kvůli jeho mladé „fyzičce", ale vyplývá to z rozumné zkušenosti, že přetížené nebo přetěžované mládě odmítne práci a zafixuje si to na doživotí. Do doby určené pro prodej jsou koně neokovaní a to i během tréninku a tedy práce, což nepůsobí žádné problémy. Kovají se až před dobou určenou k prodeji, součástí prezentace koně novému majiteli je i držení nohou. Podle tradičních zvyklostí to požaduje trh, nemaje precedens a opačnou zkušenost v praxi odchovu a následném kování či nekování.

Hřebci na jedné hromadě

Svého času jsem vlastnila autíčko, které mělo v technickém průkazu uvedeno shodou okolností právě 190 „koní" z nadpisu a váhu nějakých 900 kg. Což je v zásadě jen o trochu větší hmotnost, než má jeden dospělý norik muráňského typu. Netuším, jak se měřením přepočítává hodnota „koňských sil" v poměru k výkonu automobilu. Ale stádo těch zhruba 40 hřebců (zdaleka ne celých 190, to je počet koní celého stáda) od jednoho do čtyř let a v jedné ohradě, jejichž chování jsem celé dny pozorovala, by mé bývalé autíčko - semknuto právě v jeden společný zájem - určitě předčilo. Nebo úplně jednoduše zlikvidovalo. Taková to byla síla :-)

Do své návštěvy na Velkej Lúke jsem žila v tradičním a okolnostmi zažitém pocitu, že hřebci, vyjma malých hříbat nebo v přírodě žijícího divokého stáda, prostě spolu být nemohou. Že když je kůň hřebec, musí být zavřen a oddělen. Že vlastnictví varlat samce koně v lidském držení odsuzuje k samotě a izolaci. Moje tradicí implantované názory o hřebcích dostaly na Muráni na frak.

Než jdou „kluci" hřebci na jaře zase na volnou pastvu do hor, pobývají nějakou dobu v ohradě s pevným povrchem asi 50 x 50 metrů (!). Seno a voda volně k dispozici, „holky" na dotek v těsně sousedící ohradě, jinak celý den volná zábava nebo nuda, jak kdo dle své nátury a nálady právě zvolí. Někteří ve svorné řadě vedle sebe chroupou seno, druzí se předvádějí před kobylkami ve vedlejším bloku a jiní se perou v dalším koutě pro důvody, o jejichž podkladu se můžeme jen domnívat. Zbývající hřebci sólo nebo ve skupinkách pospávají a pak se jednotliví aktéři a scenérie zase vymění. Sem tam se utvoří partička, která vyzve jinou na souboj - nebo možná pozve na pivo nebo na nějakou společenskou hru. Celé podívání není nepodobné sledování chování dětí - „spratků" ve škole nebo snad pánů v hospodě :-) Můžeme pozorovat i utvořená stálá a pevná partnerství dvou i více hřebců, což ale neznamená, že by občas neřešili i nějaké rozdílné názory mezi sebou v této skupině. Celé hřebčí stádo kontroluje jeden huculský valášek (!). Drobný, ale dominantní a velmi sebevědomý koník pozorně zasahuje jako arbitr koňských vztahů pokaždé efektivně tam, kde se mu konflikt zdá být už vymknutý z kloubů. Hierarchie stáda je naplněna a každý kůň podle své mentality a temperamentu zná své místo, síly a schopnosti, což se kladně zobrazí i v budoucí spolupráci s člověkem.

Podnětné a zajímavé pro zastánce volného odchovu koně je, že v hřebčíně při tomto systému (držení téměř dospělých hřebců pohromadě) neměli už sedm let žádný závažný úraz, vyjma jednoho prokousnutého nosu s poraněnou chrupavkou. Koně jsou samozřejmě neokovaní - to je potřeba dodat.

Fotoeditorial ze sledování čtyřiceti hřebců v jedné ohradě: můžeme vidět chování a jednání nikterak „naleštěných" hřebců při přirozeném denním činění a kontaktu s druhy

Zvyky v chovu

Způsob takového odchovu koně od hříběte po prodej ve 4 letech se jeví být velmi „welfare", tedy co nejblíže biologickým a mentálním potřebám zvířete a při zachování plnění požadavků, které na koně má člověk. Zmátla mě ale jedna věc: v okamžiku, kdy kůň dosáhne určitého věku a dokončí základní výcvik, je okován, zavřen do stáje a postaven na štont, kde čeká na svého kupce a nového majitele. Ptala jsem se opakovaně, proč tomu tak je, proč není pouštěn aspoň na chvíli třeba na pastvinu nebo výběh a odpověď vždy zněla: „protože je na prodej". Nerozuměla jsem tomu - proč, když je na prodej, je zavřen a změní se mu systém odchovu, přibudou podkovy a z druhé strany zase nebylo rozuměno mé otázce. Vysvětlil mi to až externí „místní koňák" - až se kůň prodá a bude pracovat, tak bude prostě takto držen. A musí na to být naučený a smířený, protože takové jsou zažité zvyky. Předpokládá se totiž, že po celodenní těžké práci v lese nebo tahu, je kůň vcelku vděčen, že může odpočívat, vstoje v uzavřeném prostoru přivázán za hlavu. Jen malé procento chovatelů umožní tažnému koni po práci aspoň částečnou volnost, pohyb, vyválení, protažení a případně malou „melu" s koňskými parťáky. Stejně se to má s podkováním. Vzhledem k následnému způsobu držení už pracujícího koně „všichni" tvrdí, že bez podkování „by to nešlo". Myslím, že je jen otázkou času, než to někdo zkusí jinak a ověří, čímž se tento argument potvrdí nebo vyvrátí. Příklad a informovanost táhne.

Před svojí cestou na Muráň jsem se domnívala, že zdejší koně jsou celoročně a celodenně venku. Není to až tak úplně, během roku a dnů v některém období, je tam zastoupena i volná maštal, která mimo jiné uvyká koně na budoucí styl života. Nicméně ideálnímu welfare volnému odchovu, který se tolik rozrůstá v našem světě, se zdejší systém více než blíží a rozhodně stojí za to se s ním blíže seznámit. I místní zkušenosti a praxe mohou výrazně přispět k rozvoji welfare chovů koní - a to funkčním příkladem. Stejně tak mohou napomoci boření mýtů o nutném držení (alespoň některých...) hřebců v celoživotní izolaci.

Poděkování těm, kteří mě návštěvu umožnili a provázeli mě ve Středisku chovu koní Dobšiná: Ing. Vladimír Šmelko, ředitel SCHK, pan Karol Pletka, vedoucí hřebčína na Velkej Lúke

Hana Bubalová, 2007

(uvedeno ve Světě koní)