Nikdy bych byl nevěřil, že se stanu jedním z těch, kteří vynakládají takové úsilí, aby se pokusili dát do obecného povědomí, že koně si zaslouží lepší život než ten, který jim po staletí vnucujeme. Že si zaslouží, abychom se zajímali o to, co je pro ně dobré a co zlé, abychom se snažili pochopit jejich potřeby a pocity, abychom respektovali jejich fyziologii a anatomii, abychom opustili zaběhlé stereotypy, kterými v dobré vůli koním škodíme. Abychom si uvědomili, že kůň není stroj, ale živý tvor a podle toho s ním také zacházeli. Abychom mu dopřáli alespoň základní podmínky k tomu, aby jeho organismus, disponující velkou regenerační schopností, mohl normálně fungovat tak, jak ho příroda stvořila.
Smutné je, že se nad tím vším začneme zamýšlet až tehdy, pokud má náš kůň již viditelné problémy a většinou, bohužel, až tehdy, kdy je běžná, konvenční léčba již bezvýsledná. Je to i můj případ u mých dvou klisen. Ve chvíli docela zoufalé beznaděje se mi dostala do ruky knížka „Život se zdravými kopyty“ od Dr. Hiltrud Strasserové, přečetl jsem ji a informace v ní obsažené mi naprosto otevřely oči. Svou jednoduchou, přirozenou logikou.
Rozhodl jsem se téměř okamžitě a začal budovat svým koním podmínky k tomu, aby mohli být bosí a zdraví. Sehnal jsem, v tu dobu jediného člověka v Čechách, který vystudoval Ošetřování kopyt u Dr. Strasserové v Německu. Pozval jsem lektora z Rakouska, taktéž žáka pí. doktorky a uspořádal pro sebe a svých pár přátel základní třídenní seminář k této tématice. Tam jsem se dozvěděl mnoho dalších, mnohdy až šokujících faktů. Začal jsem tyto semináře pořádat i pro veřejnost a dál a hloub se nořil do této problematiky.
A najednou jsem, skoro až šokován, zjistil, že spousta lidí, místo aby se zamyslela nad tím, co je pro koně opravdu dobré, postavila se, mnohdy až do nenávistné, opozice. A pod praporem setrvačnosti, zvyku a tradic a toho, že “se to tak dělá“, neguje, sama v této oblasti zcela nevzdělaná a neinformovaná, veškerou logiku koňské přirozenosti. A tak si připadám, po roce studia ošetřování bosých kopyt, do kterého jsme se se šesti mými kolegy pustili, skoro jako don Quichote nebo Galileo Galilei. Po třech letech, kdy svědomitě a pravidelně podle potřeby upravuji svým koním kopyta tak, aby se jim navrátila jejich přirozená funkce a tvar, který jsme se staletími naučili vidět zcela zkresleně, a kdy mám před očima pokroky, kterých jsme dosáhli i zkušenosti, které jsme získali, jen často tiše žasnu nad tím, jak málo lidí je ochotno se opravdu zajímat o zdraví a pohodu svých koňských přátel, vycházející z jejich, tedy koňských potřeb a přirozenosti. Před těmi třemi lety jsem sám sobě musel přiznat, že jsem svým koním škodil svou nevědomostí. Snažím se to napravit. Chápu, že tato sebereflexe může být obtížná. Ale oč čestnější a lepší je přiznat si svou chybu, navíc pramenící z nevědomosti, než se popíráním jasných faktů těchto chyb držet jen proto, že nejsem schopen připustit si, že jsem svému koni, ač v dobré víře, vlastně sám ubližoval?
Vím, že změna způsobu myšlení je jednou z nejobtížnějších. A vím, že bude trvat dlouho, než se vžije.
Ale myslel jsem, že to půjde rychleji. A proto píšu tyhle články a sám se snažím dávat příklad.
Možná moc tlačím na pilu. Ale život letí moc rychle a zdraví je křehká a vzácná nádoba. Zvlášť zdraví našich přátel.
Takže tady je další pozvánka do Života se zdravými kopyty.

Fyziologické hranice organismu

Zdravý kůň se zdravými přirozenými kopyty a žijící přirozeným životním stylem v souladu s biologickými potřebami je schopen ustát normální rozumné využití pro ježdění či vozatajský sport apod. Zkušenosti z historie i z dnešní doby nás učí, že dokonce i vytrvalostní ježdění (až stovky kilometrů dlouhé cesty) nepřekračují schopnosti takového koně, pokud je na takovou zátěž řádně připravován (což zahrnuje samozřejmě systematický trénink, správný životní styl a péči o kopyta).
Dnes ale mnozí jezdci považují za nemožné dosáhnout něčeho takového jako je ježdění na bosém koni. Jak již bylo řečeno, kopyta jsou oslabená v důsledku nevhodných životní podmínek (ustájení v boxe, podestýlka, nedostatek pohybu, vysušení rohoviny), nesprávného způsobu úpravy kopyt, podkování anebo všech těchto činitelů dohromady. Jednu věc musíme pochopit – pokud jsou kopyta v horším než ideálním stavu, ostatní části koňského organismu jsou obvykle poškozeny též (i když to asi není na první pohled zřejmé).
Každý organismus má své fyziologické hranice. Jsou ustanoveny přírodou a mají chránit organismus před poškozením. Tyto hranice zpravidla objevíme až potom, co vypoví službu nějaká část těla (obvykle ta nejslabší).
Když ve zdravém těle se tato nejslabší část začíná poškozovat, bolest dává organismu jasně najevo, že je čas zastavit toto poškozování.
Proto, když se porouchá nejslabší článek organismu, další části ho budou rychle následovat; organismus se dostal na hranici svých možností. Překonávat je znamená totéž, jako přivolávání vážného zranění, nemoci či smrti. Zároveň nedává mnoho smyslu uměle posilovat nejslabší článek, poněvadž to způsobí, že se bude moci jít ještě dále, k vážnějšímu poškození a k postižení většího počtu oblastí.
Nicméně to je přesně to, co umožňuje používání podkov: tím, že „chrání“ (lidskou péčí poškozené) kopyto před nadměrným obrušováním (zatímco ho vnitřně dále poškozují, a mají znecitlivující účinek na bolest z toho vyplývající), umožňuje, aby se mohl kůň používat i přestože překročil své fyziologické hranice (o čemž vypovídají jeho poškozená kopyta), zatímco ostatní části jeho organismu rovněž nejsou „posíleny“. Protože platí, že pokud jsou překročeny hranice jedné části organismu (například kopyta), hranice ostatních částí jsou také tím pádem překročeny (vazy, klouby, kosti, svaly, srdce atd.), celý organismus je přetížen. To, že poškození těchto ostatních orgánů je obtížněji rozpoznatelné než například přílišné opotřebení rohoviny, neznamená to, že nejsou také ničeny. Tato poškození si bohužel uvědomíme až např. po náhlém kolapsu oběhového systému, selhání srdce, či když se objeví potíže „menšího“ rázu jako artrotické změny, přetržené šlachy atd.
I u zdravého bosého a přirozeně ustájeného koně jsou kopyta rychlým varovným signálem, že byl přetížen, nebo výživa je nedostatečná či životní styl nějak nevhodný. Když kůň s bosými zdravými kopyty není již schopen zvládat zátěž nebo kulhá, mělo by to být pro majitele varovným signálem, že kůň asi potřebuje nějaký čas vysazení z práce či lehčí práci, nebo že je nutné učinit změny v životním stylu, nebo je potřeba koně více připravovat systematickým důkladným tréninkem apod. Kdokoli používá podkovaného koně, riskuje jeho přetížení a poškození zdraví mnoha možnými způsoby, aniž by si toho byl vědom – viz statistiky v knize Život se zdravými kopyty.
K tématu nadměrného obrušování přirozených bosých kopyt je důležité si uvědomit, že ačkoli takové kopyto je dle standardních měřítek veterinářů a podkovářů posuzováno jako „příliš krátké“, podle standardů v přírodě „příliš krátké“ rozhodně není.

Často se stane, že kopyto s přerostlými patkami, deformované ale bosé, se uzdraví a získá správný tvar, pokud má dostatek pohybu (několik desítek mil denně či více).
Nicméně jezdec – a podkovář – neuvyklí pohledu na přirozený tvar kopyta, jsou přesvědčeni, že kopyto se příliš ochodilo, a rychle koně podkovají, aby kopyta chránili, zrovna když konečně získalo svůj přirozený, fyziologicky správný tvar. A tak se znovu dokola začne deformovat.
Není možné přírodu ošálit tím, že vyřadíme z funkce její varovný systém či uměle posílíme či „ochráníme“ jen jednu část z celku (obzvlášť pokud tato „ochrana“ má poškozující účinek hned na několik částí organismu). Řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek a nikoli tak silný, jak silný je článek, zesílený navařeným železem.
Mělo by být samozřejmostí, že vrcholový sport by měli provozovat pouze ti koně (lidé), kteří jsou ve vynikající fyzické i psychické kondici, a v žádném případě ne ti, kteří mají nějaký zdravotní problém skrytý pomocí např. chemických léků apod. Pokud nepodkovaný kůň není schopen vykonávat požadovanou práci, měli bychom se ptát a zjistit, zda není nemocný, nebo nemá deformovaná kopyta, nebo je úkol nad rámec jeho současné tréninkové úrovně anebo co je či není vůbec kůň obecně schopen vykonávat.
Podkova sice dovoluje člověku, aby využíval koně i pokud se překročily jeho fyziologické hranice. Pro zodpovědného člověka by však mělo být nepřijatelné dopovat koně chemickými léčivy či praktikovat jiné metody na zlepšení jeho výkonu a použitelnosti na úkor jeho zdraví.


Pokud vás tento úryvek zaujal, obstarejte si některou knížku Dr.Strasserové. Ušetříte mi tím spoustu námahy.
A sobě připravíte spoustu starostí a radostí.
Arthur Schopenhauer (1788-1860) řekl: „Každá pravda prochází třemi stadii. Nejdříve je zesměšňována. Potom se jí výrazně oponuje. A nakonec je přijata jako naprostá samozřejmost.“

Václav Vydra