Kopyta - podotrochlóza
Podotrochlóza
Dr.med.vet.Hiltrud Strasser
Podotrochlóza je strašákem majitelů koní. Nejenže je toto onemocnění kopytní kladky pro mnoho lidí čímsi mystickým, nýbrž se obvykle tato nemoc jako „nevyléčitelná“ rovná téměř rozsudku smrti.
Podle okolností je sice možné dosáhnout vytětím nervu či speciálním podkováním toho, aby zvíře bylo po určitou dobu schopné využití, avšak to, že kůň nejistě chodí se znecitlivělou končetinou, je krajně nebezpečné.
Skutečné vyléčeni však tímto potíráním příznaků nenastává, nýbrž jsou koně utraceni, jakmile již ani vytětí nervu ani speciální podkování nedokáže zabránit bolestem.
O příčinách podotrochlózy existují různé teorie a probíhá sporný výzkum. Problém je umísťován do kopytní kladky, která se skládá z kosti střelkové, mazového(tíhového) váčku a šlachy hlubokého ohybače prstu. Jako příčina kulhání, které podle okolností trvá celá léta, je uváděn buďto zánět v mazovém váčku, uvolnění („roztřepení“) vláken šlachy hlubokého ohybače nebo změna struktury kostní spongiosy v kosti střelkové.
Vzhledem k tomu, že výchozím bodem veškerých snah o vyléčení je pro nás rozpoznání a odstranění příčiny problému, jdeme na kopytní klinice v Tübingenu jinými cestami.
Obr. 1 Typický postoj koně, který se snaží vyhnout bolestem v patkách předních kopyt. Tento kůň strávil mnoho času vleže.
Obr. 2 Postoj téhož koně po odstranění bolestivého pákového účinku dlouhých patek. Kůň pak ležel v normální míře.
Obr. 3 Bolavá, nemocná rozpěrka
Obr. 4. Rozpěrka ve zdravé situaci
Na kopytní klinice je zprvu prohlédnuto a diagnostikováno rohové pouzdro, přičemž je posouzeno, ve kterých částech se pouzdro odchyluje od optimálního zdravého tvaru.
U nemoci, nazývané „podotrochlóza“ či „navikulární syndrom“ se jedná o těsná kopyta, tj. patky jsou narostlé příliš dopředu a podsunuté pod kopyto, takže působí jako páky, které při zatížení tlačí rozpěrky vzhůru a dovnitř směrem do středu kopyta. Přitom je celá chodidlová klenba, která je s nimi spojená, rovněž páčena směrem vzhůru a kopytní škára je tak bolestivě mačkána mezi šlachou hlubokého ohybače (,která je v napjatém stavu při zatížení velmi tvrdá) a tvrdou rohovinou kopyta. Nejvyšší bod chodidlové klenby, který, jak známo, by za normálních okolností při zatížení klesal směrem dolů, aby udělal místo šlaše hlubokého ohybače, se přitom nachází přímo pod „kopytní kladkou“. V těsném kopytě toto místo neklesá a tak dochází k tomu, že zvíře v důsledku tohoto stavu trpí záněty a proto reaguje velmi bolestivě na stlačení této oblasti testovacími kleštěmi. Avšak výklad, že tyto bolesti pocházejí od vlastní „kopytní kladky“, je chybný!
Pozorujeme-li příčné řezy mrtvými kopyty, u kterých jsou rozpěrky vytlačené vzhůru působením podsazených dlouhých patek a nebo jsou vytlačeny v důsledku permanentního dotyku se zemí (nebo permanentního dotyku s podkovou při zámkových podkovách), je zřejmé, jak málo prostoru zbývá u deformovaných kopyt mezi rozpěrkami a šlachou hlubokého ohybače.
Typické je žlutošedé zbarvení (vymačkané, odumřelé) škáry těsných kopyt, zatímco na příčných řezech zdravými kopyty je škára mezi šlachou hlubokého ohybače a chodidlem nasycena krví a proto je červená.
„Léčebný“ účinek ortopedického podkování spočívá v tom, že omezuje prokrvení a tím i činnost nervů. Podkovy a především ortopedické podkování jsou tedy účinné prostředky, které zamezují vnímání bolesti a které by se daly označit též jako doping. Účinek podkov, který omezuje prokrvení kopyta a tím i látkovou výměnu v něm, je možné znázornit pomocí termografických snímků a je zřetelný i na videu prof. Politta, které pomocí kontrastních technik zaznamenává prokrvení kopyta.
Při rehabilitaci podotrochlózy podle principů metody Dr. Strasser má prvořadý význam zkrácení patek a rozpěrek, které jsou v porovnání s optimálním tvarem kopyta přerostlé. Tyto přerostlé patky a rozpěrky je nutno zkrátit proto, že tvoří páky, které vyvolávají bolestivý tlak
na kopytní škáru. Zkrácením těchto částí kopyta tento bolestivý tlak ustane.
Při tomto postupu se orientujeme podle úhlů a rozměrů zdravého kopyta equidů příslušného plemene. Proto musí člověk znát proporce různých tvarů kopyt, podmíněných plemenem, a vědět, jak silně nejspíš bude chodidlová klenba v daném individuálním případě vytlačena vzhůru. K tomu je zapotřebí mnohých podrobných znalostí o výstavbě kopyta, o tvarových odchylkách při chorobných změnách, jakož i o znacích, typických pro jednotlivá plemena.
Léčba takovýchto odchylek tvaru kopyt vyžaduje kromě toho i hodně cviku. Pro zkušeného ošetřovatele kopyt je však po víceletém školení na našem institutu možné, aby tento problém při vhodných podmínkách pro koně s velkým množstvím vytrvalého pohybu na pevné půdě a velmi častými korekturami zanícených – a proto rychle rostoucích – úseků kopyta spolehlivě vyléčil.
Většinou jsou takovíto koně po několika týdnech opět bez potíží.
Může se stát, že zvětšené otvory, které se nacházejí v kosti střelkové, zde zůstanou. To však o to více dokazuje správnost naší teorie, že otvory v kosti střelkové nemají nic co do činění s „podotrochlotickou bolestí“ (kromě toho víme z lidské zdravovědy, že změny v kostní spongióze /řidnutí,změny struktury atp/ nejsou nikdy vnímány jako bolestivé protože není inervovaná) ). Tyto otvory jsou důsledkem hromadění - městnání krve v důsledku přiškrcení krevních cév, které způsobuje právě těsné kopyto. Tedy situaci, která vyvolala bolest, pociťovanou při zatížení, situaci, která vede ke „vzdutí“ krve v tepnách, které se nacházejí nad přiškrceným (stisknutým) místem. Tím se rozšíří (podobně jako potoky, které mají zablokovaný odtok vody) rovněž i vedlejší cévy, mj. i ty, které vedou do kosti střelkové. Spongióza v kosti střelkové je tím stlačována a reaguje na
tento tlak způsobem typickým pro kostní tkáň – místním úbytkem kostní hmoty.
Nově vzniklá teorie, podle které se u podotrochlózy jedná o přetlak v mazovém váčku kopytní kladky je o to absurdnější, že přece víme, že výsledek měření tlaku v mazovém váčku závisí na poloze kosti korunkové a na úhlu, pod kterým tlak, vyvolaný vahou koně, působí na kopytní kloub, což však u dosud publikovaných výzkumů nebylo nikdy zohledněno.
Předpokladem rehabilitace jakýchkoli onemocnění kopyt a tím i těsných kopyt, která byla předtím podkovaná, je vždy důsledná práce (jak v opracování kopyt,tak v dostatku pohybu,který je pro koně nutností).
Kůň se musí cítit dobře, aby mohl uplatnit sebeléčebné funkce svého organismu, jakož i schopnost přestavby svých tkání! To vyžaduje, aby žil v otevřeném ustájení ve společnosti dalších koní a nestál sám v boxu, aby pak ze samé frustrace a nudy nevzdal svou snahu a nezůstal jen ležet na zemi či aby nezačal „klkat“, „okusovat“ stěny boxu, nebo aby si kopáním do stěn nezpůsobil ještě další újmu.