Všichni tohle rčení známe. Používá se v běžném životě - většinou ve smyslu – jsem např.majitel pneuservisu a jezdím na ojetých pneumatikách,nebo mám úklidovou firmu a doma binec jak v tanku,protože se honím jako blázen a nestíhám se pomalu ani najíst, nebo jsem konečně kovář a mí koně jsou bez podkov,protože kovu všem ostatním a na vlastní mi nezbude čas.
Jistě to lze takhle vysvětlit. Ale je to vysvětlení naší,uspěchané doby.
Když tohle rčení vzniklo,lidé žili poměrně jinak.Nespěchali tolik – nebylo kam,dělali svou práci tak aby ji v pohodě stihli udělat a pak – kovář byl v podstatě v každé vesnici a byl váženým řemeslníkem,který se nemusel nijak zásadně honit.A určitě měl také koně.A měl ho rád.A pokud se ve své profesi vyznal,určitě věděl,co vlastně koním dělá.Ale příkaz doby byl : pojízdný kůň za každou cenu.Předpokládám,že dneska by taky nikdo nechtěl platit garáž ve které má nepojízdné auto a jezdit taxíkem nebo tramvají či vlakem.Snadno by si spočítal že pokud vrak prodá,strží nějaký peníz a nebude muset platit za garáž,čímž ušetří nemalé prostředky,které časem může použít na nákup nového vozu.
Takže,pokud někomu kulhal kůň,on jej okoval a on přestal kulhat,čímž bylo dosaženo kýženého účinku. Pokud by šlo o auto kterému praskly pneumatiky,které,dejme tomu nebyl čas opravovat, nebo,které, dejme tomu, tehdy nikdo opravit neuměl a on ne ně zručně vytvořil železné obruče,bylo by všechno v pořádku.Auto by jelo.Trochu by drncalo,ale jelo. Časem by sice odešly tlumiče,čepy a posléze celá náprava a následoval by výše zmíněný postup.Šroťák a posléze nový vůz.
Ale kůň není věc – kůň je živý tvor. A pokud on, kovář, který dobře zná své řemeslo a když přitlouká podkovu koni zákazníka,pronáší větu,která má ulehčit jeho svědomí a totiž že podkování je nutné zlo, věděl jaké opravdu to zlo je a že za určitých podmínek a okolností vůbec nutné není, měl bosého koně, zaručeně to nebylo tím,že si na něj neuměl udělat tu chvilku aby jej okoval,ale bylo to proto že on sám nebyl takový blázen aby svého koně koval.
Takže význam tohoto rčení bychom měli chápat trochu jinak.
Kovář ,pokud to byl dobrý kovář – protože tak jako v každém řemesle či povolání jsou dobří,průměrní a špatní , musel vědět,že jeho koni,kterého měl určitě ve výběhu za chalupou, prospívá, když si svými bosými kopyty,které mu udržoval a otužoval v jejich přirozeném,zdravém stavu,osahává a vychutnává kontakt s matičkou zemí.
Takže – kovářova kobyla chodí bosa proto,protože kovář jí má rád a chce si jí zachovat zdravou a proto jí nepřitlouká na nohy železo.

Tak a teď zase chvíli vážně a budeme se držet faktů a historie.Proto ještě jednou nahlédneme do knížky dr.Strasserové – „Podkování – je toto zlo opravdu nutné ?“

…Ve středověku, kdy bylo podkování poprvé vynalezeno, byla přesná anatomie a funkce lidského i zvířecího těla neznámá. Tehdejší znalosti a názory na tyto věci byly značně omezené ve srovnání s množstvím informací, které nám věda poskytuje dnes. Tato nevědomost se týkala pochopitelně i kopyt koní.
Překvapivě se ale v oblasti péče o kopyta na tuto skutečnost dnes zapomíná či je pohodlně ignorována. Přestože dnes je doba informací, péče o kopyta našich koní je stále určována středověkým pojetím, založeným na neznalosti, místo na vědeckých faktech. Všeobecně rozšířený a akceptovaný zvyk podkovávat koně je toho bohužel smutným důkazem.
Výsledek této praxe je velice neuspokojivý; například v Evropě je očekávaná průměrná délka života koně kolem 8 let, přičemž hlavní příčina smrti/utracení koně (podle statistik pojišťoven) je kulhavost v různých podobách. Statistiky v Severní Americe nejsou o mnoho povzbudivější.
Pro srovnání – kůň v přírodě se může dožít 30-40 let.
Naproti tomu někteří koně jsou využíváni dvacet i více let, přičemž jsou po celý život podkováni, což se může jevit jako protiřečení těmto statistikám. Ovšem pokud lze získat více informací o životních podmínkách takových koní, většinou se vyjeví tyto okolnosti:

1. Kůň pracoval 8-10 hodin denně, což znamená, že se 8-10h denně hýbal.
2. Kůň byl poprvé podkován až po dosažení 5 let věku, takže kopytní kosti již byly plně vyvinuty.
3. Během zimy se podkovy sundávaly na 4-5 měsíců ( i kdyby to bylo pouze z finančních důvodů). Kopyta se mohla regenerovat během této doby.
4. Kůň se využíval většinou pouze na poli, tj. na měkké půdě, kde nehrálo takovou roli snížené tlumení nárazů (způsobené podkovou).
5. Po práci býval kůň zaveden do místního rybníku či potoka (a/nebo žil ve velmi vlhkém klimatu). Elasticita rohoviny tak byla zachována díky dostatečnému vystavení kopyt vodě.
6. Kůň byl překován každých 6-8 týdnů, takže kopytní škára nikdy nebyla vystavena extrémnímu tlaku, což nastává, pokud se podkovy nechávají déle.
7. Kůň byl podkováván správným způsobem podkovářem, který věděl, jak udržovat přirozený tvar kopyta.

Takové podmínky mohou pomoci minimalizovat poškození způsobené podkováním.
Pokud jsou ovšem mimo podkovy přítomny ještě i další poškozující faktory, jako nedostatek pohybu, nebo naopak nárazově intenzivní pohyb po delším stání v boxe, nedostatečně/nesprávně vyvinutá kopytní kost, pohyb především na tvrdší půdě nebo dlažbě (např. kočároví koně ve městě), nedostatek vody, podestýlka (hygroskopická - nadměrně vysušuje kopyta), dlouhé periody mezi překováním/úpravami, nesprávné podkování – potom se tyto škodlivé faktory nesčítají, ale spíše násobí. Výsledek, popsaný výše, je zřejmý: dramaticky zredukovaná délka života koní z důvodu vracejícího se nebo „neléčitelného“ kulhání.
Do povědomí majitelů koní, veterinářů a podkovářů se vtiskla nesprávná představa o tom, jak má vypadat zdravé/normální kopyto. Nemá nic společného s přirozeným původním tvarem, jaký zamýšlela příroda.
“Zastánci podkování často zmiňují při obhajování jeho nutnosti argument, že jezdečtí a tažní koně se podkovávají již po celá tisíciletí. Naproti tomu dnes výzkumy ukazují, že podkování bylo v západní a střední Evropě zavedeno až kolem 9. století a do té doby bylo neznámé.” (Mueller)
Kůň jako takový byl však člověkem samozřejmě používán – a to zpravidla velmi intenzivně – po tisíciletí bez ochrany kopyt, což je dokázáno starými spisy a historickými fakty.
Jeden z nejstarších a nejznámějších popisů a návodů jezdeckého umění a péče o koně a jeho kopyta nalézáme v díle řeckého autora Xenofona, jenž žil ve 4.stol. př.n.l. Tento významný filosof (student Sokrata), politik a historik působil jako velitel jízdy. Ve svých knihách Peri hippikes (O umění jezdeckém) a Hipparchikos (O veliteli jízdy) poskytuje návod, jak udržet kopyta koně zdravá a připravená na největší pracovní vytížení.
Jakožto syn patricia byl již od útlého věku v kontaktu s koňmi a sledoval dění kolem nich a práci s nimi. Měl v úmyslu předat své bohaté zkušenosti mladým jezdcům. Xenofon se svými mnoha spisy proslavil jako exaktní a svědomitý autor, a tudíž můžeme věřit, že v tomto návodu nezapomněl na nic či nevyloučil nic důležitého z tehdejších poznatků, jak správně pečovat o kopyta.
Xenofon vždy píše o tom, jak kopyta zpevňovat, utužovat, udržovat je pevná a tvrdá, odolná a houževnatá a nikdy nepíše o tom, že by se měla podkovávat či jinak chránit. Jeho metoda se zaměřuje na to, jak podpořit odolnost proti opotřebení a přirozenou houževnatost kopyta.
Pokud by v té době již existovala nějaká ochrana kopyt, Xenofon jako významný historik by se o ní jistě nejenom zmínil, ale i by ji detailně popsal.
Eva Mueller konstatuje:
„Objevení přibíjených podkov je přisuzováno Keltům, kteří je pravděpodobně používali již v době Římského Imperia.“
Nicméně, Mueller poukazuje na to, že tato teorie má mnoho podstatných chyb, stejně jako jakákoli jiná teorie, která zařazuje užívání podkov do doby před začátkem středověku: „Pokud tedy podkovy byly používány Galy, Kelty a Germány, Julius Caesar by se o nich jistě zmínil ve svých Zápiscích z Války galské.“………
…….„Jelikož v Pompejích a v Heraklionu - kde by nalezené artefakty byly nesporným důkazem - se žádné podkovy nenašly,[1] docházíme poměrně jednomyslně k názoru, že podkovy byly zcela jistě ve starověku neznámé a všechny zmiňované tzv. nálezy se spíše měly zařadit nejdříve do středověku...“
„...naproti tomu v římských pevnostech, kde je dokázáno, že se zde zdržovaly jízdní jednotky, nikdy nebyly nalezeny žádné podkovy. V Castell Pfluenz, v pevnosti I. jízdní kohorty Breucorum equitata, v množství nalezených kovových předmětů nebyla ani jedna podkova. Ve třetím století př.n.l. byla tato pevnost nepřítelem zničena v krátké a rozhodné bitvě. Pokud by tedy měli Římané své koně podkované, každopádně by se dalo očekávat nalezení příslušných artefaktů...“
Tato fakta můžeme považovat za pravdivá, především vzhledem k četným nálezům tzv. starověkých hiposandálů, které očividně nosili pouze tažní koně a to ve stejné době.
Junkelmann závěrem konstatuje, že:
„Mlčení historických pramenů, topologická identita všech objevených „originálů“ včetně středověkých a raně novověkých kusů, stejně tak jako racionální nepravděpodobnost, že by podkova, po té co byla prvně vynalezena, by se potom po staletí používala jen sporadicky, a místo ní by se stále používala jakási nevzhledná botička (tzv. starověké hiposandály); mě utvrzují v přesvědčení, že ani keltské ani římské podkovy nikdy neexistovaly.“
Podle Junkelmanna to také znamená, že velké stěhování národů a četná válečná tažení ve starověku (Římané, Peršané, Makedonci, Skýtové apod., včetně dobyvačných válek Alexandra Velikého) byla uskutečněna na nepodkovaných koních. Nikde není žádná zmínka o tom, že by jednotka jízdy musela zastavit nebo se vrátit z důvodu problémů s kopyty; pouze bylo zvykem nechat koně i jezdce odpočinout během dní volna.

…….Pokud srovnáme raně středověké spisy o koních (kdy podkování bylo pravděpodobně neznámé) s pozdně středověkými knihami [2] (kdy podkování bylo běžně používané), hlavní rozdíl je v tom, že novější texty jsou plné popisů problémů s končetinami a kopyty koně, včetně doporučení, jak tyto léčit, zatímco ve starých textech se toto téma vůbec nevyskytuje. Člověk nepotřebuje být odborníkem na koňská kopyta, aby se začal domnívat, že tento náhlý nárůst zájmu literárních autorů o kulhavost koní má souvislost s v té době běžně používanou podkovou……

Nemyslíte,že stojí za to se zamyslet nad tím že „komfort“ který koním poskytujeme pochází z dob temného středověku a dodneška nedoznal výraznějších změn ?
Jak osvícený byl kovář,jehož kobyla chodila bosa !!!