Kovat nebo nekovat koně?

Jako pisatel tohoto i předcházejících článků jsem samozřejmě zastáncem, propagátorem i chovatelem koní bez podkov žijících co nejblíže jejich přirozeným potřebám. Text obsahující informace o alternativě (je jich tak málo!) by se proto bez malého úvodu mohl zdát nevyváženým.

Malý úvod

Zjednodušeně lze rozdělit způsob chovu koně na dva různé druhy - tradiční a alternativní.

Co se týče kování koní, tradiční sebou spíše podkovy nese, alternativní - nebo chcete-li welfare - spíše nenese. Oba mají své místo, pravidla, podmínky i své zájemce z řad majitelů a chovatelů koní a oba mohou paralelně existovat vedle sebe. Oba sebou nesou dokonce i celé průmyslové obory, i když ten tradiční v současnosti rozhodně větší díl, jehož ztrátu by pociťoval patrně nerad (z čehož plynou mnohé informační šumy).

Je čistě na majiteli koně, pro co se rozhodne podle svých potřeb, záměrů s koněm, možností a také na základě informací, které jsou mu dostupné. A podle tohoto rozhodnutí pak lze snadno odpovědět na otázku, zda kovat nebo nekovat koně.

Je totiž pravdou, že ne každý kůň může být bez podkov a používán bez podkov. Ale nezáleží to, jak zní mnohdy tradiční argumentace, na jedinci, plemeni nebo konečném pracovním využití, ale na celostním způsobu odchovu koně (což je doloženo výzkumy). Mnohá pracovní využití koně (zvláště vysoce sportovní) mají nastaveny tradičně a zažitě chovné podmínky tak, že „to skutečně nejde" - totiž toho koně nechat v této situaci bez podkov.

Totiž v případě, kdy je zavřen v boxu a vyváděn ven pouze za účelem nárazového tréninku či jiné práce. Kdy nežije způsobem, který přibližně odpovídá „koňskému Desateru".

Pokud bychom chtěli v tomto případě položit tu správnou otázku, tak by zněla:"lze v těchto případech změnit podmínky odchovu?". Ano nebo ne? A proč ne? Proč nejde chovat koně jinak? Je to jenom strach ze změny zažitých pravidel, nebo jen lidská lenost a pohodlí? Nebo by ten kůň tak byl „nepoužitelný"? A co by přesně znamenalo „nepoužitelný"?

To, zda kovat nebo nekovat a jak proto chovat koně, to je záležitost, která zhruba posledních deset let začíná hýbat celým západním koňským světem. Úloha koně v historii člověka se mění, stejně jako se mění myšlení lidí. Člověk v přetechnizované době „objevil kouzlo" a přínosný efekt welfare způsobu chovu zvířat, koně nevyjímaje. Těžko jde odhadnout, kam se postupem času celý obor chovu koní posune.

Alternativa

Jak mají vypadat komplexní podmínky co nejpřirozenějšího odchovu koně, aby mohl navíc být bos a pracovat bez podkov na bosém a fyziologicky funkčním kopytu, probíráme v seriálu o kopytech pravidelně již od loňského roku. Používáme při tom fakta z vědecky zpracované a ověřené metody Dr. Strasser, která je jednou z těch osob ve světě, které se welfare chovanými a bosými koňmi zabývali a zabývají a se kterou úzce spolupracujeme. Výzkum její a dalších vědců se ale dotýká i jedné v zásadě „nepříjemné" záležitosti. Tyto studie a vědecké práce se totiž zabývají, vedle pozitiv a principů welfare chovaných koní a způsobů ošetření bosého kopyta, i negativním vlivem podkov na koňský organismus. Což je soubor pojmenovaných faktů, který se těm, kteří to tak dělají, nelíbí ani za mák. To není jednoduchá situace pro nikoho.

Sama Dr. Strasser, spolu s jinými, kteří se tím zabývají, je často napadaná pro své hlásání welfare principů a to výhradně v oblasti kopyt. Důvodem „napadání" většinou nejsou samotné úpravy bosých kopyt (leda z důvodu toho, že jsou zvláště v jejím případě tak striktně stanovená pravidla, že nepřipouštějí domácí kutilství), ale naopak výstupy z výzkumů negativních vlivů podkov. Pídila jsem se po světě po vědecké práci, která by se zabývala výzkumem nezbytné potřeby podkování a kladnými vlivy tohoto pro koně chované v podmínkách co nejblíže jejich biologickým a mentálním potřebám, ale zatím jsem jí nenašla.

Kontroverzní podkovy?

Je dobré mít informace. Pojďme se velmi stručně podívat na to, co výzkumy Dr. Strasser, a mnohých dalších jejích kolegů na stejném poli, o účinku podkov na organismus koně tvrdí. Mnohé z výsledků nejsou dokonce ze současnosti, ale i z prací vědců z počátku XX. století i dříve. Čímž je možno usoudit, že různé názory a vlivy na způsob odchovu koně a tedy jeho „potřebu" mít či nemít okovaná kopyta, nejsou problémem novodobým:

podkova byla vynalezena za účelem, aby chránila poškozená a oslabená kopyta koní - což vzniklo následkem toho, že koně začali být drženi v blízkosti svých pánů v uzavřených prostorách, s nedostatkem přirozeného pohybu, na podestýlce, v místě bohatém na čpavek a s nepřirozeným držením těla
podkova upevněná na kopytě koně vytváří chvění o frekvenci kolem 800Hz, což je frekvence, která poškozuje živou tkáň, fakt se zhoršuje při pohybu v tvrdém terénu, následkem je také nepravidelný růst lamel a sklon mimo jiné k laminitidě, chvění dráždí také úpony vazů a šlach k okostici kostí spodní části nohy a i kloubní chrupavky
okované kopyto neplní jednu ze svých důležitých funkcí - totiž tlumiče nárazů - protože zamezuje možnosti zploštění chodidla a pohybu kopytních stěn od sebe (roztažení kopyta při došlapu), nárazy u okovaného koně nejsou absorbovány kopytem, ale putují nohou výše do kloubů a šlach, které k tomu nejsou uzpůsobeny, opačným směrem (dolů) dochází ke zhmoždění chodidla kopytní kostí, protože chodidlo přes podkovu při došlapu nemá kam ustoupit (vzhledem k tomu, že se podkovy většinou upevňují při zvednuté, tedy odlehčené noze, logicky lze fixovat podkovu tehdy, kdy je kopyto nejužší)
nárazové síly jsou přenášené bez „tlumičů" i do plic, kde pak mnohdy dochází ke krvácení, které vychází ven nozdrami
okování omezuje krevní oběh v celé noze koně a tím je ovlivněn organismus koně jako celku
podkova vede k těsnému a deformovanému kopytu, tísní a zhmožďuje podotrochleální oblasti (kopyto jako konický útvar roste nejen do délky, ale také se růstem zvětšuje jeho průměr, kdežto přibitá podkova je stálá, což stálým tlakem působí do vnitřních částí kopyta, což následně ovlivňuje i šlachy, vazy, klouby i svaly)
To jsou stručně jen ty nejzákladnější argumenty. „Kovat nebo nekovat koně?" je tedy špatně položená otázka. Ta správná zní: „Jakým způsobem mě vyhovuje chovat koně?" „Co je mu prospěšnější?".

Plastová šablona na koňská kopyta

Ačkoli ruka či noha nebo celé tělo tisíců různých lidí může být vnímáno úplně jinak, mají něco společného. Jsou to určité poměry, společné, průměrné a dané pro jeden biologický druh.

Mimo jiné, i na základě těchto poměrů, úhlů, nastavení a souvislostí pak tělo „funguje", jak má.

Na optimálních parametrech normálního lidského těla je postaven celý průmyslový obor a to konfekční oděvní a obuvnický. Šaty, sako, kalhoty, rukavice, boty, čepice. Vyjma v zásadě patologických extrémů jednotlivce, každý se v kvalitní konfekci díky přírodou daným a člověkem odměřeným poměrům najdeme a fyziologicky nám při použití vyhovují. Stejně tak (s poměry) to má kráva, zajíc, třeba slepice, prase, delfín i kůň.

Z takových „poměrů" vznikl i tzv. Strasser-trojúhelník. Jedná se o plastovou šablonu, která je poslední „pomocnou pomůckou" při optimální bosé úpravě kopyt koňovitých savců.

Ovšem nezbytným začátkem tohoto použití „trojúhelníku" jsou zpracované výzkumy, znalosti a poznatky z oblasti fyziologických funkcí kopyt a koní, žijících co nejvíce přirozeným způsobem nebo zcela volně. Tento umělohmotný trojúhelník je špičkou ledovce v aplikaci principů Strasser-metody.

s úpravou byl tento článek publikován v časopise Svět koní, napsala Hana Bubalová, 2007