Tento článek Václava Vydry vyšel v časopisu Koně a hříbata.

Dnes bych vám chtěl předložit ještě jeden úryvek z knihy Dr.Strasserové Podkování – je toto zlo opravdu nutné.Tím bych chtěl také s publikováním částí této knihy skončit.
Jako ukázka to, myslím, stačí a pokud někoho z čtenářů uveřejněná fakta zaujala, není nic jednoduššího než obstarat si tuto knížku a seznámit se s úvodem do celé problematiky.

Záměrně říkám s úvodem,protože tato problematika není jednoduchá a vyžaduje znalosti,zkušenosti a zručnost.
Léčit koně – zjednat nápravu toho co bylo léta poškozováno – je daleko obtížnější, než udržet zdravého koně zdravým.Prevence. Proto je třeba znát souvislosti a dopřát koni zdravý způsob života – co nejbližší jeho přirozeným životním podmínkám – a získat co nejvíce informací, které umožní se v této problematice orientovat a získat představu jak správně mají jeho kopyta vypadat a jak se mají upravovat.
V každém případě chci ale varovat před neodbornými zásahy.
Léčit koně tímto způsobem by měli jen lidé,kteří tuto problematiku vystudovali a zabývají se tím.Protože mnohdy nelze koně léčit ambulantně,ale je potřeba vybavení specielní kopytní kliniky,která je např.v Německu či Rakousku. V Čechách by se mohlo podařit takovou kliniku otevřít nejpozději do tří let. Pokud se ovšem podaří vyškolit specializované ošetřovatele kopyt.

Podotrochlóza (Navikulární syndrom)

Z důvodu široce rozšířeného nepochopení kontrakce (zúžení kopyta), a tím i podotrochlózy, tato „nemoc“ je jedním z nejčastějších důvodů pro (tak zbytečné) utracení koně, často po několika letech ortopedického podkování a podávání chemických léčiv, která zklamala.
Je jen velmi málo místa mezi rohovinou chodidla a kopytní kostí/šlachou hlubokého ohýbače prstu a mezi rohovinou chodidla/rozpěrek a střelkovou kostí/tihovým váčkem/šlachou hlubokého ohýbače prstu. Je to zhruba 5mm a místo je vyplněné škárou.

 Jestliže se klenba chodidla nemůže zplošťovat při zatížení (v důsledku kontrakce, přítomnosti podkovy apod.), škára ležící mezi rohovinou chodidla a podotrochleární oblastí (kostí střelkovou/šlachou hlubokého ohýbače prstu) je uskřinutá a zhmožďovaná. Nedostatek pohybu klenby také vede k podobné situaci, jako když postavení kopytní kosti je příliš strmé: čím vyšší je klenba, tím více jsou digitální artérie uskřinuté. Z toho vyplývá, že škára chodidla a lístková škára nemají dostatečné zásobování krví.
Kůň hledá způsob, jak uniknout bolesti ze zhmoždění tkáně. Přenáší váhu dopředu, na přední část kopyta. To způsobuje, že na zadní části spočívá méně váhy, což patkám a rozpěrkám umožní růst rychleji. Za nějakou dobu se vyvine strmé postavení kopytní kosti a tím více se zaškrcují digitální arterie. Jakmile patky dosáhnou určité délky, začnou páčit rozpěrky dovnitř, tlačíc chodidlovou klenbu ještě více nahoru (proti podotrochleární oblasti), jak je vidět na obr. 2.

Navenek viditelné příznaky tohoto narušení krevního oběhu (nálevky, otoky spodní části končetiny, oblouky po rupturách šlach ohýbače, zvětšené a nateklé cévy atd.) jsou důsledky ucpání lymfatického a cévního systému vlivem nedostatečného mechanismu kopyta (což je vždy u podkovaných, kontrahovaných a příliš strmých kopyt).
Jelikož oblast kolem střelkové kosti je krví zásobena dříve než mohou digitální artérie být uskřinuty, kůň stále cítí zhmožďování a poškození této oblasti velmi dobře, což se projeví kulháním. „Ortopedické“ pokování může „odstranit“ tuto bolest tím, že zvýší tlak na podotrochleární oblast (pomocí např. podložky, zámkové podkovy, výplně/podložky přes celé chodidlo apod.), čímž omezí průchod krve krevními cévami v této oblasti.
A jak již bylo vysvětleno, omezený krevní oběh naruší funkci nervů, a tak se může kůň jevit (na nějakou dobu) uzdravený, přestože poškození se dále rozvíjí.
Podkování nemůže problém vyléčit, má pouze škodlivé znecitlivující účinky, které zakrývají probíhající zranění.
Ve veterinární medicíně je navikulární syndrom často diagnostikován mimo viditelné kulhání také na základě rentgenových snímků, ukazujících degenerativní změny na kosti kopytní a střelkové. Chybně se totiž věří, že viditelná eroze kostního materiálu je příčinou bolesti.
V tomto přesvědčení jsou dvě vážné chyby.
První z nich spočívá ve vysvětlení, proč kost eroduje – není to z důvodu nějaké záhadné „nemoci“. Ale proto, že nad uskřinutými digitálními artériemi dochází k městnání krve, a tak se tyto a okolní cévy rozšíří vlivem zvýšeného tlaku, kterému jsou vystaveny. Uvnitř střelkové kosti tento tlak vede ke zničení kostní houbovité tkáně, což je viditelné na rentgenech „podotrochlotických“ kopyt ( na zdravých kopytech to není).
Stejně tak uvnitř kopytní kosti se zvyšuje krevní tlak v artériích vlivem stlačení chodidlové a lístkové škáry v kontrahovaném kopytě. To způsobuje úbytek kostní hmoty kolem artérií. Toto rozšíření je také vidět na rentgenu.
Dále, dutiny na spodním okraji střelkové kosti jsou rovněž vidět na rentgenovém snímku koní s „podotrochlózou“. Taková rozšíření jsou způsobená přetížením nepárového spojovacího vazu mezi střelkovou a kopytní kostí, které se vyskytuje vlivem nepřirozeně strmého tvaru kopyta a tím nepřirozeného úhlování osy prstu. Pokusy ukázaly, že dutiny nálevkovitého nebo puchýřovitého tvaru jsou výraznější ve více deformovaných a strmějších kopytech. Toto může být dokázáno na živých koních pomocí rentgenových snímků, stejně tak jako pitvou mrtvých kopyt.
Druhou chybou je názor, že tato nepřirozená rozšíření a dutiny jsou zdrojem podotrochlotické bolesti.
Skutečně je velmi dobře známé z lidské medicíny, že v kostní houbovité tkáni se nevyskytují nervy, které by mohly vysílat signály bolesti. Poškození kostní tkáně je pouze další symptom deformace kopyta. To, co koni způsobuje bolest, je zhmožďování škáry, přetížení vazů a šlach a dráždění (nervy obsahující) spojovací tkáně v podotrochleární oblasti.
Aby kůň unikl bolesti ze zhmožďování, staví kopyta více na strmo. Po nějaké době si můžeme všimnout, že kopytní chrupavky jsou vytlačeny z kopytního pouzdra nahoru do korunky (obr. 3).

A jako výsledek této nepřirozené strmosti je přetížené a oslabené zavěšení kopytní kosti a rotace tak může začít. To vše ve spojení s již tak nedostačujícím krevním oběhem (artérie jsou ve strmém kopytě uskřinuty a škára je vystavena neustálému nepřirozenému tlaku vlivem fixace podkovou) a s účinky vibrací podkov, vyúsťuje do strukturálních změn popsaných Zieroldem (1910).
Taková je situace u většiny podkovaných koní.
Pokud se v tomto stavu přidá nějaký negativní metabolický vliv (např. toxiny, náhlé velké množství čerstvé trávy, příliš mnoho jádra, hormonální změny apod., také vakcinace nebo injekce fenylbutazonu („bute“) nebo další přetížení vzniklé nadměrnou zátěží na tvrdém povrchu, může to velmi rychle působit jako spouštěč zchvácení.
Takže příčina vzniku podotrochlózy a zchvácení je stejná jako příčina špatné kvality rohoviny a kontrakce: sevření a zhmožďování škáry vlivem podkování. Obr. 4 ukazuje řez kontrahovaným kopytem.

Konvenční veterinární a podkovářská léčba podotrochlózy zahrnuje podkování (jedna z příčin vzniku problému!) a „chemické koktajly“ (obsahující obvykle jeden lék na zvýšení nedostatečného krevního oběhu v kopytě a druhý, který působí proti bolesti snižováním krevního oběhu). Málo pozornosti – pokud vůbec – se věnuje negativním a často fatálním účinkům takových léků (na podotrochlózu stejně jako na chronické zchvácení). Důraz je kladen na odstraňování bolesti – ať už prostřednictvím léků, ortopedického podkování či vyrobením strmějšího tvaru kopyta – mechanismus jejich fungování (další omezení krevního oběhu v kopytě a tím pádem znecitlivění nervů) zůstává nepochopen.
Podotrochlóza, nesprávně nazývaná „degenerativní onemocnění“, je pokládána za nevyléčitelnou. Má se za to, že její příčina je neznámá (přestože existuje mnoho teorií vysvětlení jejího vzniku).
Cílem celé léčby bývá udržet koně použitelným, jak dlouho to jen bude možné (viz Gray). A když nakonec přestanou zabírat tyto znecitlivující metody, je doporučena neurektomie či utracení koně.
Tak jednoduché (a levné) řešení, jakým je přirozený způsob života a správný způsob strouhání k obnově přirozeného tvaru kopyta, nejsme schopni přijmout.
Argument o dědičnosti kulhání a podotrochlózy je velice nevěrohodný, a přesto je často používán jako vysvětlení tohoto problému. Mimo to, že neexistuje přesvědčivý důkaz tohoto názoru, je velice nepravděpodobné, že by se najednou po celém světě a u různých plemen koní podotrochlóza začala dědit. Zajímavé je, že chovná stáda divoce žijících koní ani domácí koně s přirozenými životními podmínkami a bosými kopyty, netrpí touto strašnou dědičnou poruchou. (Co je v případě podotrochlózy dědičné je konvenční metoda podkování a strouhání kopyt a v důsledku toho jejich deformace ).

Dosud v Čechách vyšlo :
Hiltrud Strasser „Život se zdravými kopyty“
Hiltrud Strasser „Celostní ošetřování kopyt koní“
Hiltrud Strasser „Podkování – je toto zlo opravdu nutné ?“
Hiltrud Strasser „Železo v koňské hubě“