Níže uvedený text je reakcí absolventa prvního běhu kopytářského kurzu Dr. Strasserové v ČR, Marcela Walaského, na reportáž České televize v pořadu Reportéři ČT – 12.3.2012 (redaktorka - paní Aneta Snopová).

Vážená paní Snopová,

cítím povinnost vyjádřit se k obsahu a formě reportáže o metodě úprav koňských kopyt dle dr. Strasserové a panu Václavu Vydrovi, odvysílané v pořadu Reportéři ČT v pondělí 12.3.

Jsem, stejně jako pan Vydra a někteří další lidé, absolventem „velkého“ dvouletého kurzu úpravy kopyt dle dr. Strasserové, metodou se teoreticky i prakticky intenzivně zabývám již více než šest let.

V prvé řadě bych chtěl reagovat na několikrát opakovanou dezinformaci o zákazu metody Dr. Strasserové v „řadě zemí“.  Tato metoda není nikde na světě legislativně zakázána. Je to pouze ničím nepodložené nepravdivé tvrzení pana Dražana v reportáži.

Už na první pohled je reportáž nevyvážená a jednostranná – odpůrců metody je tam mnoho, zastánce pouze jeden, byť v republice není sám.

V reportáži je mnoho informací zavádějících a zkreslených. Již na začátku např. věta: „Našlapují opatrně a ztěžka, protože mají vystrouhaná kopyta.“ Vystrouhaná kopyta mají všichni koně v lidské péči, ať už chodí „naboso“ či s podkovami, protože míra opotřebení kopyt při pohybu po vhodném podkladu neodpovídá míře přirůstání rohoviny (protože koně v lidské péči toho za den nachodí zpravidla podstatně méně, než by bylo zapotřebí). Strouhání kopyt je tedy naprosto běžný úkon, který podstupují všichni koně, výše zmíněný výrok je tedy značně zjednodušující. Samozřejmě, že záleží na způsobu, účelu a frekvenci strouhání, to je však již na odbornou debatu.

Další nepravda je tvrzení, že jde o metodu „krvavou“ a že při strouhání se zasahuje až do kopytní škáry. Nic takového Dr. Strasserová neučí v žádné ze svých publikací ani na kurzech. A mimochodem, řada konvenčních veterinárních zákroků jako je např. vytětí nervu či přerušení šlachy, jež jsou navíc často zcela zbytečné, je mnohem invazivnější a má dlouhodobé či trvalé vážné následky.

Přirovnání koňského kopyta k lidskému nehtu je velice zjednodušené a nefunkční – koňské kopyto má zcela jiné funkce, stavbu a důležitost pro organismus než lidský nehet.

Srovnání kulhajících koní z kliniky a vesele pobíhajících koní někde ve stádě rovněž není na místě – laická veřejnost obvykle netuší, že koně, kteří jsou po většinu času chovaní v boxu, se venku chovají jinak než koně s možností neustálého volného pohybu: kůň je od přírody „zařízený“ na neustálý mírný pohyb, nepohybuje se však většinou cvalem, nýbrž klidným popocházením, s hlavou u země, většinu času tráví pastvou, venku si i lehá k odpočinku. Bujnému pobíhání a hrám s kamarády věnuje pouze zlomek času, přičemž záleží i na věku zvířat, období říje, vyjasňování hierarchie ve stádě apod. Jsou-li však koně drženi po většinu dne ve stájích a pak na několik málo hodin vypuštěni ven, snaží se to všechno většinou „dohnat“ a proto se po tu dobu pohybují intenzivněji. Z reportáže pro veřejnost nevyplývá, jakým způsobem života žijí tyto dvě srovnávané skupiny koní, jak jsou koně staří, jakou mají minulost, jaké mají případné zdravotní obtíže, atd.

U tzv. „konvenčního“ léčení koní je bohužel zvykem kulhající koně izolovat a nařizovat jim „klid v boxu“, takže nejsou vidět. Majitel pak nemusí čelit podezření ze strany veřejnosti, že s jeho koňmi není něco v pořádku. Zdravotní problém koně to však nevyřeší. Smutným paradoxem je, že kulhání je příznakem něčeho nefungujícího, co však ve většině případů zavinil člověk nevhodnými podmínkami chovu, a co se často „řeší“ přibitím podkovy. Ta omezí krevní oběh, končetinu znecitliví a ejhle – kůň nekulhá! Že jsme tím pouze „vypnuli kontrolku bolesti“, avšak zdravotní problém se nevyřešil, naopak se může skrytě prohlubovat, většinu z nás netrápí. V reportáži zazněla věta: „Vždyť majitelé chtějí, aby koně nekulhali!“ To docela přesně vystihuje současný vztah mnoha lidí ke koním – nezáleží jim v první řadě na jejich zdraví, ale na tom, aby „fungovali“ a mohli lidem sloužit. Něco podobného vídáme ve sportu – zraněný sportovec si nechá píchnout utišující injekci a narychlo ošetřit např. zraněný kotník, aby dohrál zápas, ale svému tělu tím škodí. Lidé však mají na rozdíl od koní možnost volby.

Je smutné, jak snadno může být člověk nařčen z týrání. Člověk, který se raději nemocného či starého koně při prvním náznaku potíží zbaví, aby se jeho problémy nemusel zabývat, takovému nařčení zpravidla nemusí čelit. Kdo však má odvahu a sílu věnovat čas a péči zvířatům, jejichž stav vyžaduje několikaměsíční či několikaleté trpělivé léčení, takové štěstí nemá. Myslím, že naše společnost v posledních letech již pochopila, že postižení a nemocní lidé patří do společnosti a mohou dokonce i se svým handicapem žít více či méně šťastně, podobně jako všichni ostatní. Škoda, že podobně nenahlížíme i na zvířata – naprostá většina z nich silně baží po životě, i když má nějaký zdravotní problém. To, že se koně ve volnosti pohybují i přes obtíže, svědčí o tom, že je jim pohyb vlastní a potřebují jej. Kromě toho je to důležité pro proces hojení a léčení, který není možný bez dobrého prokrvení a fungující látkové výměny.  Jestliže kůň přijímá potravu, zajímá se o své okolí, snaží se pohybovat se ve stádě, komunikuje se svými druhy a má zajištěnu péči a pozornost ze strany člověka, pak není nešťastný ani týraný, i když se třeba netěší dokonalému zdraví.

A co se týče okolnosti, že při ošetřování metodou Dr. Strasser začínají kulhat někdy i koně, kteří do té doby nekulhali? To opět souvisí s předcházejícím způsobem chovu koně. Kdyby koně žili v podmínkách co nejbližších přirozeným a měli v tomto duchu upravovaná kopyta od narození, neměli by s velkou pravděpodobností žádné problémy či přinejmenším žádné z těch, které souvisí s podkováním, nevhodným strouháním a nevhodným způsobem chovu. Pokud se však snažíme o nápravu deformovaných a nemocných kopyt, která byla v takovém stavu často po mnoho let, dojde po vystrouhání metodou Dr. Strasser k obnovení citlivosti v kopytech a končetinách (do té doby byla citlivost potlačena v důsledku omezeného krevního oběhu, což jasně dokládají např. termografické snímky) a kůň začne pociťovat „staré křivdy“. Proces léčení může začít, trvá však dlouho, odrůstání nové rohoviny trvá minimálně 8-10 měsíců, s novou situací se musí vyrovnat i vazy, šlachy, dokonce kosti a také vnitřní orgány jako játra a ledviny. Mnoho léčebných procesů v humánní medicíně je provázeno určitou mírou bolesti, máme se jich proto vzdát? Nařkneme např. terapeuty a rodiče podrobující své postižené děti Vojtově či Bobathově metodě z týrání dětí proto, že děti při cvičení pláčou bolestí? Jak mají rodiče malým postiženým dětem vysvětlit, že je to nutné pro jejich budoucí zdraví? Věřím, že jim při tom krvácí srdce. Podobné pocity však mají i majitelé, kteří se rozhodli vystavit své koně přechodnému období kulhání s nadějí na mnoho dalších let prožitých ve zdraví.

V reportáži nezazněly ze strany odpůrců rozumné argumenty – pouze tvrzení typu „To je celé špatně.“ , „Takhle se to prostě nedělá.“ a výroky o „neodbornosti“. Zajímavé je, že ve stejném pytli „neodbornosti“ skončil jak pan Vydra, který se touto metodou zabývá zhruba sedm let, tak paní dr. Strasserová, která veterinu vystudovala a studiu a praktickému výzkumu kopyt, podmínek chovu koní a jejich vztahu ke zdraví koní zasvětila třicet let života. Ostatně, není první, kdo přišel na škodlivé účinky podkov, nevhodného strouhání a nevhodných životních podmínek koní – velice podrobně je již před více než dvěma sty lety zjistil (i bez pomoci moderních vyšetřovacích metod) a popsal jistý Bracy Clark, veterinář, a nezávisle na něm i řada dalších lidí. K dispozici jsou výsledky řady studií.

Je také zvláštní, že ač je tato metoda u nás známá asi osm let a pan Vydra ji od počátku propaguje, „sesypali“ se na něj odpůrci právě teď.  Že by jim byla trnem v oku spíš ta dotace z ministerstva zemědělství?

Myslím si, že touto reportáží byla široká veřejnost značně zavedena. Bylo by dobré uvést věci na pravou míru, poněvadž v reportáži ze strany oponentů pana Vydry a metody Dr. Strasserové nezazněl ani jeden odborný argument, byť se tato skupina nazývá odbornou veřejností. Naopak paní Strasserová se v průběhu natáčení reportáže snažila odborně reagovat, což ale z druhé strany nebylo (nebo nechtělo být) vyslyšeno.

Ing. Marcel Walaski