Chtěl bych se tentokrát zamyslet nad jistým fenoménem,který mě trápí a jehož příčiny a kořeny dost těžko chápu.V minulém čísle časopisu Jezdectví se objevil zajímavý článek Josefa Matějovského o koních odcházejících na věčné pastviny, ke kterému byla přiložena statistika ohledně věku kterého se koně ,konkrétně u nás v ČR, dožívají.
Z této statistiky (k 30.9.2008) vyplývá,že nejdelšího průměrného věku se dožívají chovné klisny a to 12,6 roků, zatímco průměrný věk,kterého se dožívají koně nezařazení do plemenných knih,včetně hříbat je 7,5 roků.
Celkový průměrný věk koní v ČR je 9,4 roků.

Je to konstatování naprosto alarmující a evidentně odhalující tragický způsob, jakým se běžně s koňmi zachází a jak se zbytečně hazarduje s jejich zdravím.Přitom většina lidí,kteří se koňmi zabývají, dělají to s láskou a obětavostí.
Bohužel ale láska a péče,která se většině koní dostává,je vůči jejich zdraví zcela kontraproduktivní. Pramení to podle mě z několika zdrojů.

Za prvé z lidských představ o pohodlí a komfortu – to znamená polidšťování zvířat – v tomto případě koní. Představy o tom,že kůň potřebuje odpočívat v boxe, když jde ven potřebuje oblečení – deku, musí se schovat když prší, pokud je zraněný musí být zavřený aby se nemohl příliš pohybovat…

Za druhé z tradic. Po mnoho staletí žijí koně ve stájích, od nepaměti se podkovávají, vychází se z praktik,které byly založeny na chybných či nedostatečných znalostech a na tom po léta stojí celý vzdělávací systém….

Za třetí jako důsledek tmářství . Dělá se to takhle po staletí,naši předkové přeci věděli co se patří a o koně se starali dobře, mnoho ošetřovatelů koní  řekněme v dobré víře , předává své „zkušenosti“ novopečeným majitelům koní a tito jim bezmezně věří (přece se starají o jejich miláčka) a tak se vlastně pro koně škodlivý způsob života stává normou….

Za čtvrté představy o odlišných potřebách tzv.sportovních koní
Aby tito koně mohli podávat nejlepší výkony,musí odpočívat v boxe, trénují většinou cca hodinu denně,do výběhu v podstatě nechodí z obavy před zraněním,musí být okovaní, nejlépe ostříhaní, používají bandáže,či „chrániče šlach“, jsou dekováni a z obavy před jejich nastuzením žijí mnohdy ve špatně větraných stájích,kde dýchají čpavkem nasycený vzduch…

Za páté z naprosté neznalosti a následné ignorance jejich skutečných potřeb
Po staletí praktikovaný způsob chovu a výcviku koní sloužící pouze pro potřeby a pohodlí lidí ignoruje životní styl,který je koním vlastní a který nutně potřebují k tomu,aby mohli plně zachovat svoje fyzické i psychické zdraví.

Jak je možné, že zvíře, které máme rádi a které se stalo – nebo by se mělo stát - naším partnerem (ne nástrojem) při společné zábavě, sportu či (a to už poměrně zřídka) práci, je většinou krátce po dosažení dospělosti – tedy okolo 7 roku věku – vlastně vyřízené, s pohybovými problémy či dýchavičné a v naprosté většině neumírá – na to je příliš mladé – ale je utráceno ve svých dejme tomu 13 ti letech, v době,kdy by mělo být na vrcholu svých sil a setrvat na něm ještě nejméně 10 či 15 dalších let, protože pokud je kůň zdravý, může se klidně dožívat 30 až 40 ti let.
Jak je možné, že ve své zaslepenosti nedokážeme pohlédnout na svět očima svého přítele koně a pokoušíme se mu vnutit i nám tak nezdravý způsob života?
Jistě jsme si všimli,že kůň má, na rozdíl do nás srst, kterou dokonce – pokud mu k tomu dáme možnost - na jaře či na podzim mění. To znamená že se přizpůsobuje nastávajícím klimatickým podmínkám.Proč mu vnucujeme svetry a pláštěnky,které potřebujeme my?
Proč nutíme zvíře,které potřebuje být celý den v pohybu, v kontaktu se svými druhy, které nemá ohraničený cyklus dne a noci – aktivity a spánku, trávit mnoho a mnoho hodin v samotě boxu, kde se může tak maximálně otočit a na své druhy mnohdy ani nevidí, nebo se naopak dívá skrze mříž na koně, který stojí ve vedlejším boxe a se kterým se třeba těžko snáší?
Proč natloukáme koním mnohdy již někdy mezi 1 -3 rokem věku železné podkovy které váží skoro tolik jako celé kopyto koně a to tím tak znefunkčníme a navíc neúměrně zatížíme celý jeho pohybový aparát ve kterém dramaticky omezíme krevní oběh?
Uvědomujeme si, že zfixováním kopytního pouzdra podkovou, zvláště ve věku dospívání koně, jej vlastně mrzačíme v představě že jsme jej „obuli“ aby mohl „lépe“ chodit?
Jak to, že nazýváme kus železa „obutím“? Jak to,že jsme pochopili, že automobil bude lépe jezdit na pneumatikách než na železných obručích? Proč nechodíme sami v železných botách? A to stále mluvíme o obuvi která se dá zout. Neměli bychom ji ani natrvalo přišitou k chodidlům a pokud bychom si sedli k televizi a sledovali některý z oblíbených seriálů, jistě bychom si pohodlné železné boty vyzuli a zajisté bychom si je ani neobuli jdouce se uložit k, dejme tomu, sedmihodinovému, zaslouženému odpočinku.
Jak to že nám není divné,že kůň, tak jak se narodil a jak ve své přirozenosti přežil miliony let na zemi, není schopen chodit aniž by měl tuto „pomůcku“ či „ochranu“ na nohou. Jak to,že nám není divné, že pokud má kůň nějaký problém a kulhá, po natlučení podkovy tento problém zmizí? Opravdu si myslíme, že železo má tak zázračné léčivé schopnosti? Nebo si jen odmítáme přiznat, že problém tam zůstal, my jsme jej zakryli, kůň jej necítí a tím pádem je všechno v pořádku a my můžeme koně dál používat, přestože jsme onen problém neodstranili,pouze jej zneviditelnili a v kopytě koně nechali dál tikat časovanou bombu problému?
Jak je možné , že se nepozastavujeme nad tím,že třeba vrcholoví koňští sportovci trénují denně dejme tomu hodinu,pravděpodobně intenzivně, a zbytek dne stráví ve stáji,v boxe na podestýlce, která je tak jako tak více či méně prašná a tak jako tak více či méně nasáklá amoniakem vyprodukovaným z výkalů tohoto sportovce,který je nucen v nich, dejme tomu, 22 hodin stát, protože nemůžeme předpokládat, že za ním celý den chodí ošetřovatel s lopatou. V nejlepším případě vykydá 3x za den,ale kůň tam celou dobu stojí a dýchá .
Jak to,že nám nedochází, že takový režim je smrtící pro každý živý organismus, natož pro koně, jejichž životní potřebou je v podstatě neustálý pohyb?
Nenapadne nás, že takovýmto způsobem „připravený“ pohybový a dechový aparát koně může jen těžko vydržet ventilaci energie z různých druhů energetické výživy kterou je takový kůň napumpovaný?
Jak je možné že přes to,že víme že pro koně je nejlepší žít venku, tak neustále obhajujeme důvody proč musí být zavřený v boxe a nehledáme možnosti jak mu umožnit venku žít?

Jak to, že vám skoro každý rozumný veterinář či podkovář potvrdí, že pokud to je možné, je pro koně lepší být bosý, ale jedním dechem vám řekne že pro koně který sportuje to nepřichází v úvahu?
Pokud nepodkovaný kůň není schopen vykonávat požadovanou práci, měli bychom se ptát a zjistit, zda není nemocný, nebo nemá deformovaná kopyta, nebo je úkol nad rámec jeho současné tréninkové úrovně anebo co je či není vůbec kůň obecně schopen vykonávat.
Podkova dovoluje člověku, aby využíval koně i pokud se překročily jeho fyziologické hranice. Pro zodpovědného člověka by však mělo být nepřijatelné dopovat koně chemickými léčivy či praktikovat jakékoli jiné metody na zlepšení jeho výkonu a použitelnosti na úkor jeho zdraví.

Jak to, že nikdo nehledá souvislost mezi těmito fakty a bohužel běžným životním stylem, který koním vnucujeme?
Jak to,že nakupujeme zvony,kamaše a různé jiné ochranné pomůcky abychom zabránili zraněním od podkov,ale nenapadne nás,že pokud podkovy odstraníme, eliminujeme i tato zranění?
Jak to že nasloucháme raději řečem a zkušenostem lidí, kteří jsou ve vleku setrvačnosti tradic a každodenní jednotvárnosti své práce než přirozeným potřebám svých koní a jejich instinktům vyvíjejících se miliony let nebo alespoň svojí vlastní schopnosti empatie?

Jak to že se tak snadno smiřujeme s tím, že svému partnerovi, či čtyřnohému příteli či jak koně nazýváme, s klidným svědomím před společně strávenými chvílemi společných vyjížděk, či vzájemného partnerství na jízdárně či na kolbišti vkládáme do huby různé přístroje a ani se nezabýváme tím, jaké problémy takový kus železa v hubě koni způsobuje. Že existují studie, které dokazují jeho škodlivost ať už na koňských zubech a dásních tak v omezení okysličení krve při větší zátěži. Nemluvě o tom, že je to logicky nejspíš velmi nepříjemné.

A nakonec – jak je možné,že všechna tato fakta nedokážeme dát do souvislosti s katastrofálně krátkým průměrným životem koní, kdy navíc hlavní příčina jejich potíží které vedou k jejich tak předčasné smrti je opomíjena,bagatelizována,zesměšňována nebo dokonce záměrně utajována?

Tak se ptám slovy Jiřího Podhajského z jeho podzimního článku v jednom z předchozích čísel tohoto časopisu:

Máme rádi koně, nebo na nich chceme jen za každou cenu jezdit?
I za cenu jejich zdraví.
A přece stačí tak málo k tomu abychom tohle všechno obrátili ve prospěch koní a potažmo i nás,kteří je máme rádi a chceme na nich i jezdit nebo s nimi sportovat nebo jen tak se s nimi bavit.
Jen otevřít oči,uši a srdce a … chtít.
Protože člověk, pokud chce, dokáže opravdu hodně.

Václav Vydra pro časopis Koně a hříbata