Leží mě v hlavě příběh a v žaludku člověk, u kterého jsem měla koně 9 měsíců své koně - tak dlouho většinou trvá, než se kůň i člověk (aspoň já) aklimatizuje na místo, obhlédne situaci do které se rozhodl vejít (do vysloveně šílené by nešel), přijde na věci, které mu zcela nevyhovují, snaží se je řešit domluvením se s majitelem upastvení (stáje) a rozhoupe se, že takhle tedy ne a odejde i s koňmi do vyhledaného jinam. Nebo jako „kverulant" je i odejit, a to v případě potkání se dvou faktů, 1. že se snaží v zájmu koní a dobré věci dohovořovat příliš dlouho - v domnění, že něco napraví (a nevnímá signály, že vlastně „prudí", protože tak, jak to je, to vyhovuje), 2. majiteli upastvení (stáje) nejde hlavně o koně.

Na pohled to byla docela dobrá pastvina o cca 10 hektarech (přišli jsme v říjnu), s potokem protékajícím středem, lesíkem vprostřed, senem volně přístupným v balících a malým stádečkem koní. Druhých 10 oddělených hektarů obývalo pár krav, tuším, že už tehdy s telátky. Upastvení zde fungovalo už asi jeden rok. Poloha na Křivoklátsku, cena báječná (...), vykoupená domluvou při příchodu tím, je pastvina byla asi 300 metrů od domu majitele, s kontrolou koní (jak se ukázalo později, co do počtu) jednou denně a s jádrem pouze v zimě od prosince do února. Při mém tehdejším každodenním dojížděním za koňmi mě nic z předem ohlášených negativ nepřipadalo složité a jednání, které vedla žena majitele, docela korektní.

Kdo trošku zná Křivoklátsko, ví, jak je tam nádherné okolí, úžasné lesy a nekonečné pěšinky v nich. Jsou tak nekonečné, že v nich ani JPS-ka nefunguje, pročež jsem byla několikrát vděčná svému inteligentnímu koni, že svoji přirozenou má v hlavě a nosí ji vždy sebou :-)

Od října do jara jsme tam v klidu existovali, jezdili ven, naučili se místo vodění koně do vesnice vozit sedla na pastvinu a sedlat koně u kufru auta. Zvykli jsme si i na stále opakovaný žertík okolojdoucích při odsedlávání koně - totiž, zdali kůň bude do té malé hondy nastupovat taky a jestli ho předtím vyfoukneme nebo jak tedy?

Pár „problémků" se naskytlo, a když bylo zřejmé, že je majitel téhle ohrazené louky nechce řešit, domluvili jsme se mezi námi majiteli koní a dělali je sami (třeba odstraňování provázků od balíků sena, které koním řezaly nohy, vytrhávání trsů třezalek, starčeků a jiných žlutých potvor a tak). Akceptovali jsme i náhlé smísení koní s kravami, trošku oříšek byl chovný býk tamtéž. Horší pak byla trvale neudržovaná a neošetřovaná pastvina, což se projevilo v novém vegetačním období, ale co čekat za 2,5 tisíce za koně.

Jako velký problém vidím ten, který mě zasáhl do hloubi duše a ukázal mě, že své starání o koně dělám špatně:

majitel upastvení je i místní statkář-zemědělec, sklidil tedy seno a protože se mu několik balíků roztrhlo, tak jim je tam na pastvinu, pouze asi 5 dní starých, navezl. Koně se na to nové seno samozřejmě hned vrhli. Nelíbilo se to nejen mě, ale i ostatním majitelům koní. Domluvila jsem se s dalšími majiteli koní a jako neoficiální mluvčí zašla v čele za pánem, vysvětlila jsem mu, že to není dobré pro koně a proč a požádala ho, aby to nedělal, protože se nemusí, ale může něco stát. Ten pán se proti nám narovnal do nějakého svého metru devadesáti a opáčil, že jsem si to trošku popletla, že majitelem je tady on, on rozhoduje o tom, co se tady bude dít a že je mu jedno, když „tady nějaká hajtra zhebne" a že starat se o ty sráče nemá ve smlouvě a komu se to nelíbí, ať táhne i s těma svejma hovadama.

Stála jsem tam jako solný sloup, nešlo o mě nebo moje ego, ale věděla jsem, že tomu člověku už nemohu důvěřovat a svěřovat mu koně. Otevřel mě oči a já zjistila, že se chovám celou dobu nezodpovědně ke zvířatům, které jsem k sobě připoutala, dlím někde, kde si nejsem jistá pohodou koní a jejich bezpečím, že to prostě dělám úplně blbě. Dělám potichu a pro klid věci, které považuji za samozřejmé, aby zajistil ten, který se rozhodl živit "staráním se" o koně a prudím tam, kde víc nabídnout nechtějí a navíc koním nerozumí, jen mají pár volných hektarů a vedle Pepovi ve vesnici to taky dobře nese, tak proč to nezkusit. Ostatně sdělení pána bylo jasné, ani on mě (prudiče za koňský prospěch) tam nechtěl.

Odešla jsem odtamtud, co nejdříve to šlo - vzápětí se však ještě objevila u celého stáda trichofytoza, takže jsem musela hledat takové místo, kde dodržíme odděleně karanténní dobu a nenakazíme další koně - a kde budou ochotni to pro nás udělat. Ty postižené koně, kteří zde byli spíše odloženi a majitelé za nimi nejezdili, jsme ošetřovali sami mezi sebou - podle itineráře, kdo kdy dorazí, majitel pastviny se žádného pomazávání a tak neúčastnil. Neměl to ve smlouvě. Vím, že někteří další majitelé koní pak odešli, někteří skalní zůstali a někteří zase přišli. Později se zde objevila dle zpráv u několika koní měsíční slepota a další zimu byl problém s akutním nedostatkem sena. I o tom „člověku" jsem se dozvěděla další pěkné historky stran zacházení se zvířaty, ale ty nebudu ventilovat, protože jsou z doslechu a pokud jsou pravdivé, jistě to udělal na příslušných místech veterinář.

Nevím, zdali jednám s takovými lidmi dobře nebo nesrozumitelně, ale myslím si, že úplně zbytečně a že jediný způsob, jak takové osoby dostat od "péče" o koně, je zdaleka se jim s koňmi vyhnout. Mám teď také na paměti to staré české - nejblbější sedlák má největší brambory.Jinak Běleč, okres Kladno, zemědělec Tomáš Lapuník.

Hana Bubalová, zážitek z Bělče v roce 2007